Stařec a smrt

V roce 1863 odmítla komise pařížského Salonu Pinkasův obraz Stařec a smrt, inspirovaný Milletovým zpracováním La Fontainovy bajky, pro jeho "hrubý realismus". Postava Smrtky byla - na rozdíl od figury v Milletově díle, kde drží v rukou přesýpací hodiny - modifikována atributy vojáka, puškou a vojenskou čepicí a dílo zároveň poukazovalo na tehdejší aktuální problém - devastaci lesů v okolí Paříže. Pinkas obraz vystavil na prvním Salonu odmítnutých, "novém to vynálezu Napoleonovu, aby odmítnuté práce podrobeny byly širšímu úsudku obecenstva", jak píše Jan Neruda, společně s pracemi Maneta, Pissarra, Whistlera a dalších. O rok později představil malíř dílo v Praze, a poté je věnoval Umělecké besedě. Karel Purkyně v dobové kritice napsal: "Našemu publiku je tento způsob malby cizí, a tak snadno neupoutá ...s úctou však bude pohlížet ...na skutečnou pravdivost barevných tónů,...".