Procházka vyhledával své vzory především u malířů benátského settecenta Marca Ricciho, Giuseppa Zaise a Francesca Guardiho, a z jejich širokého ohlasu ve středoevropské malbě, u Christiána Hilfgotta Branda nebo Norberta Grunda. Také z německé a rakouské krajinomalby těžil víc než formální poučky, jen dobová obliba holandské krajinomalby - až na některé motivické předlohy architektur a stromoví - šla mimo něho. Při tomto různorodém složení Procházkova obrazu krajiny je překvapující jeho jednolitý a životný účin. Přispívá k tomu malířský přednes, který od barokové iluze mířil přímo k náladovému náznaku a zcela míjel klasicistní suchou kresebnost. Důraz, který Procházka věnoval barvě, souvisel právě s jeho předromantickým pojetím malby. V panoramatickém pohledu na krajinu s vesničkou a akvaduktem, se zříceninou rotundy a dvou oblouků je příznačný nízký horizont záběru, v předním plánu skupina mužů staví přes kamenitou říčku lávku z otesaných klád. Figurální stafáž je vyznačena tak virtuózními iluzivními skvrnami, že oko vidí zdánlivě víc než štětec dokázal vykreslit a vybavuje si postavičky krajin Clauda Verneta.