Dvě smějící se děti

V Tkadlíkově díle mají výraznou roli dětské portréty. V poslední třetině 18. století prochází významnou proměnou nejen žánr dětské podobizny, ale i celkový pohled na roli dítěte ve společnosti. Právě tato doba definuje dětství jako „věk nevinnosti“, poprvé začíná nahlížet na děti jako na citlivé, zranitelné bytosti, jež ztělesňují spontaneitu a nezkaženost. Prvky nového přístupu k dětem, který Jean-Jacques Rousseau shrnul ve svém Émilovi (1762), se odrazily i ve sféře výtvarného umění - alegorizující významy ustupují zobrazení dítěte v jemu přirozených situacích, s dětskými atributy, a od typového zobrazení se zájem přesouvá ke konkrétním podobiznám.