Stádo ve zřícenině

Datovaná a signovaná malba Stádo ve zřícenině je příkladem nového chápání prostoru v Roosově tvorbě. Jeho podstatou se na začátku sedmdesátých let 17. století stává jednota kompozice - propojenost jednotlivých plánů. Spojujícím prvkem se nově stává cesta probíhající oběma plány. Jednoznačné vymezení jednotlivých plánů je tak potlačeno. Scéna je rámována ruinami architektury. Podoba architektury pravděpodobně vznikla v závislosti na vyobrazeních inspirovaných ruinami římského Kolosea. Jako sjednocující prvek zde působí světlo, v němž stojí v samém středu obrazu pastýřka se stádem. Světlo dopadá také na ruiny architektury zcela vzadu, zatímco pastýř v popředí je ve stínu. Roos v tomto směru navazoval na tvorbu holandských krajinářů Nicolaese Pietersz. Berchema, Jana Hackaerta, Jana Dirksz. Botha nebo Adriaena van de Velda, s jejichž díly se nejspíš seznamoval prostřednictvím grafických listů na frankfurtských trzích s uměním.