Lesní krajina

V Lesní krajině se Postl odvolává na tradici holandského krajinářství 17. století, které bylo dobově považováno za jednu ze dvou základních poloh krajinné scenérie. Krajina začala být v estetice a umění kolem 1800 velmi sledovanou a rozvinuly se kolem ní složité teorie. Postl využívá ve své kompozici „pitoreskní“ či „sentimentální“ motiv odumřelého stromu, který odkazuje na dočasnost existence a vzbuzuje v divákovi melancholické nálady. Dobová stafáž v prvním plánu výjevu je k divákovi obrácena zády a slouží k zprostředkování kontaktu mezi obrazem a divákem. Úplně vpředu pak vidíme detaily vegetace, která naznačovala úzký vztah přírody a člověka, respektive vytvářela jakousi náruč či útočiště pro lidské obyvatele. Přírodní prvky zde nejsou konfrontovány s lidskou historií, ale vystupují jako cosi původního, originálního a základního v podobném duchu jako u francouzského myslitele a příznivce „přirozenosti“ Jeana Jacquese Rousseaua.