Poslední okamžiky Lukáše z Leydenu - Smrt Lukáše z Leydenu

Obrazem umírajícího nizozemského malíře Lukáše z Leydenu (1494-1533) se představil mladý student Akademie na pražské výstavě roku 1843. Stejné téma zpracoval v letech 1826-1827 Peter Cornelius v návrzích na fresky v dnešní Staré Pinakotéce v Mnichově, které byly dokončeny až roku 1844. Je pravděpodobné, že je Mánes znal z grafických přepisů a ač Corneliova kompozice je odlišná od jeho, vyzdvihují obě Lukášovu pracovitost (malířský stojan a rozmalovaný obraz v pozadí). Východiskem námětu byl text nizozemského renesančního myslitele a kritika Carla von Mandera z roku 1604, který popsal poslední hodiny umírajícího umělce a jeho touhu ještě jednou "se zahledět na nebeskou šíravu oblohy". Z textu poznáme další postavy výjevu: dceru umělce - plačící mladou dívku otočenou zády, která nedávno porodila syna, chůvu s dítětem vidíme v průhledu do domu, žena v červeném je nejspíše umělcova manželka a muž je dle oděvu lékař. Tvář Lukáše - podle pozdějšího přípisu na studii k hlavě Lukáše - patří Mosnerovi, Mánesovu kolegovi z Akademie, který mu stál modelem. Pro rámec děje využil malíř studií z Kutné Hory a v pozadí namaloval historický Kamenný dům. Drobnopisná malba, provedená s velkou citlivostí a jistotou, zachycuje emotivně vypjatou scénu v teplých tónech zapadajícího slunce.