Ležící torzo

Bytostné lyrické založení Josefa Wagnera a jeho moderní sochařský projev zachovávající sepětí s tradicí naplno vyzněly ve třicátých letech, zejména v řadě ženských torz z let 1934-1936, ve kterých jako by zachycoval okamžik proměny ženského těla v přírodní tvar kamene. Sepětí postavy s kamenem a antropomorfní tvar připomínající reliéf krajiny můžeme chápat jako metaforu jednoty člověka a přírody. Tuto řadu uzavírají jemně modelovaná ležící torza lehce zahalená draperií. Melancholickou zasněnost Wagnerových torz vystřídaly ve druhé polovině třicátých let poetické alegorie smutku a úzkosti.