Vertikální svitek s námětem parinirvány (nehanzu) zachycující smrt historického Buddhy Šákjamuniho (5. století př. n. l.) a jeho následný vstup do stavu nirvány je ukázkou v Číně a Japonsku nejrozšířenějšího typu buddhistické ikony, jež sloužila jako hlavní votivní předmět rituálu konaného každoročně v den výročí Buddhovy smrti - 15. den druhého měsíce lunárního kalendáře. Rituál se konal v hlavních síních buddhistických klášterů za přítomnosti kléru a věřících, recitujících ty pasáže ze súter, které popisují okolnosti Buddhova skonu u řeky Adžiravatí. Ústředním motivem je umírající Buddha spočívající na pravém boku, oblečený do splývavého zlatého roucha. V jeho tváří se zračí věčný klid a harmonie, jež jsou v kontrastu s bolestí a zoufalstvím Buddhových žáků a přívrženců. Rozbouřené vlny v pozadí jsou paralelou k dynamicky zachyceným figurám. Po ikonografické stránce toto dílo přestavuje snad nejpřehlednější soubor buddhistického pantheonu. Kolem Buddhy jsou shromážděni bódhisattvové, deset nejbližších Buddhových žáků, dévové, buddhističtí ochránci Nebes a Země atd. Buddhovu skonu jsou přítomni spolu s Buddhovou matkou Májou, sestupující z oblaků se svým doprovodem, také mniši a věřící, následovaní zástupci živočišné říše a démony. Scéna tak symbolizuje univerzalitu dharmy, nejvyššího Buddhova zákona, jež se vztahuje bez výjimky na všechny živé bytosti. Pražská „Parinirvána“ vznikla v období poznamenaném marginalizací buddhistické malby. Její ikonografie je věrna nejstarším prototypům nehanzu, avšak po stránce výtvarné je produktem konce období Edo. Absence podmalby, střídmá kolorace lehkými barvami, netypická pro tradiční buddhistickou malbu běžně užívající bohatě nanesených pigmentů, důraz na modulaci nepříliš výrazné tušové linie, stejně jako využití techniky lavírování tarašikomi jsou stylistické prvky charakteristické pro japonskou dekorativní školu Rimpa, k jejímž pozdním představitelům patří též Tanaka Hódži, žák Sakaie Hóicua, jinak proslulý především svými florálními kompozicemi.