Pololežící mužský akt

Zásady antického kánonu se projevovaly také ve vrcholných akademických disciplínách, kresbě podle živého (mužského) aktu a v samostatné kompozici. Nahé mužské tělo bylo v této době tématem, kde se formulovaly moderní představy o ideálních proporcích i o výrazových možnostech spojených s pozicemi lidského těla a s jeho gesty. Také na pražské Akademii se kreslil tzv. inscenovaný akt, díky němuž mužské tělo získávalo různé role: od klasického héróa a boha po zraněného hrdinu (bolestného Krista) i zjemnělého eféba. Tyto proměny posouvaly téma novoklasicistního aktu do sentimentalistické polohy, počítající se zobrazením a čtením lidského těla jako citové (sebe)projekce.