Lineární partitura II.

Od poloviny 70. let začal Milan Grygar vytvářet kresby, pro jejichž označení zvolil termín lineární partitury. Povrch jednotlivých listů pokrývá soustava rovnoběžně narýsovaných linií či křivek, vytvářejících elementární strukturu děl. V případě diskutované Lineární partitury je základní síť narušena vnesením geometrického útvaru, pozůstávajícího z tvarově identických, ale barevně lišících se forem. Narušení symetrie se tu stává místem navozujícím zdání pohybu a dynamiky. Ve skutečnosti nejde o řádnou partituru, nýbrž o „kresbu s prostorovou představou zvuku, který je obsažen v činnosti čáry“. I když jsou linie okamžitě vizuálně pojmutelné, jejich interpretace je značně individuální. Souvztažnosti pro budoucí hudbu proto odvozuje interpret sám na základě podnětu vzešlého z Grygarovy kresby.