Sapfó

Corot, jehož dílo vznikalo na pomezí romantismu a impresionismu, přenesl i do grafiky intensitu své imaginace a křehkost kresby, evokující atmosférickou průzračnost krajiny. Světelné hodnoty grafiky, leptu a cliché verre, rozvíjel i v litografii, jejíž možnosti objevil na sklonku života. V roce 1871 opustil Paříž, aby unikl událostem Komuny. Na čas se usadil v Douai, kde se seznámil s autografií, tj. přenosem kresby mastnou křídou z papíru na litografický kámen. Krajinář Corot věnoval část svého díla i figurální tvorbě. Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let namaloval několik olejů zobrazujících ženu v krajině, které spojuje výraz nepřítomného zahledění a splynutí s přírodou v zastaveném čase. S nimi souvisí autografie Sapfó, v níž se odráží malířova záliba v antické poesii. Album Corotových autografií významně podnítilo zájem o litografii u mladé generace, zejména u Édouarda Maneta.