Výroba keramického zboží měla v Japonsku díky přítomnosti zdrojů surovin vždy výborné podmínky. První hrnčířské práce zde vznikly již před dvanácti tisíci lety. Na přelomu letopočtu se začíná používat hrnčířský kruh a zdokonaleno je rovněž vypalování v tunelových pecích s možností dosáhnout teplot až 1200 °C. Tvarový repertoár se od jednoduchých hladkých misek postupně rozšiřoval o bohatší formy. Zatímco zpočátku byla centra keramické produkce převážně v okolí hlavního města Kjóta, od 13. století se přesunula do provincií Owari a Mino nedaleko dnešní Nagoje, kde se vyrábělo nádobí s rytými a tlačenými dekory a hnědavou seladonovou glazurou. V Minu se od 15. století vypalovala keramika s bílou živcovou polevou, zdobená kysličníky železa pod polevou. Ve stejném období vzniklo v jižní části ostrova Honšú keramické středisko v Bizenu. Speciálním typem keramiky, užívaným výhradně při čajovém obřadu, bylo od 16. století raku, zboží pálené většinou v malých pecích za velmi nízkých teplot. V Aritě se počátkem 17. století objevil první japonský porcelán, jehož rozmach je spjat především s rozvojem zámořského obchodu. Velký zlom v kvalitě výroby přinesly první kontakty s holandskou Východoindickou společností, ke kterým došlo po roce 1650. Vedle Arity vznikly také keramické dílny v hlavním městě Kjótu. Vlivem zájmu cizinců se v době Meidži do Kjóta přeneslo centrum výroby kameniny bohatě zdobené barevnou povrchovou dekorací s velkým procentem zlata, která se podle svého původu na jihu Kjúšú nazývala Sacuma.
