List je vybaven razítkem nakladatele (Sanoki) a cenzorskými pečetěmi Hama a Kinugasa. Ve druhé polovině 40. let 19. století Kunisada vytvořil dvě série s námětem klasické sbírky Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu), kterou podle pověsti z bohaté tradice japonských pětiverší waka vybral arbitr básnictví Fudžiwara no Teika, v jehož deníku je sbírka zmíněna v roce 1235. Sbírka Hjakunin iššu byla v období Edo velice oblíbená, vycházela v mnoha vydáních dřevořezových knih už od začátku 17. století a mnoho lidí ji znalo nazpaměť. Stala se z ní dokonce karetní hra, která se hraje na Nový rok. V Kunisadově pojetí portréty básníků a jejich básně v rozevřených knihách vpravo nahoře doplňují figury krasavic v módních kimonech. Ve druhé sérii věnované sbírce Hjakunin iššu Kunisada pod motiv rozevřené knihy doplnil dekorativní pás s geometrickým vzorem gendžimon, jehož 54 variant bylo původně vyvinuto pro označení 54 kapitol Příběhu prince Gendžiho. Autorem zde reprodukované básně číslo 93 ze sbírky Hjakunin iššu je Minamoto no Sanetomo, označovaný jako kamakurský Ministr zprava (Kamakura udaidžin), představitel vojenské šlechty, která si v roce 1185 uzurpovala moc a kjótské dvorské šlechtě ponechala jen nominální funkce s plnou penzí. O budoucím vývoji událostí ovšem mladý syn prvního kamakurského šóguna Joritoma nic netušil, když se po vzoru dvorských básníků hojně věnoval poezii a dával opravovat své básně moudrému starci Teikovi. Sám zemřel mladý rukou atentátníka, jeho báseň však mluví o touze po dlouhém, šťastném životě prožitém se stejným nasazením a přirozeností, jako když rybáři táhnou své čluny mělčinou. Text básně je následující: Kéž by svět trval - a my neznali hoře - rybáři táhnou - své čluny na lanech - krajinou mělkého moře. Jo no naka wa - cune ni mo ga mo na - nagisa kogu - ama no obune no - cuna de kanaši mo. (Srov. Helena Honcoopová, Kunisada, Praha 2005, s. 96)
