Žena koupající se u potoka

Tonální otázky byly pro Rembrandta velmi důležité, k jejich řešení přistupoval pokaždé individuálně. Akty tvoří významné téma v jeho pozdní tvorbě. Ač ovlivněn Rubensem i italským malířstvím, jeho postavy jsou podány bez jakékoli idealizace. K bohatšímu šerosvitnému působení zde napomohlo použití tzv. povrchového tónu - to znamená, že umělec před tiskem rozetřel na již vyleštěnou desku na určitých místech jemnou vrstvu barvy. Výsledkem je světle šedý tón pod sytými leptanými liniemi v zastíněných částech. Použití povrchového tónu je na každém otisku jedinečné. Umělec rovněž experimentoval s různými typy papíru a intenzitou barvy. Podobně tvůrčí přístup ke grafice byl do té doby výjimečný.