62 děl
17. století představuje v holandském umění mimořádně významné období. Hospodářskou prosperitu republiky severních nizozemských provincií doprovázel obrovský rozkvět umělecké tvorby zahrnující i grafiku. Holandští rytci navázali na silnou tradici proslulého nizozemského mědirytu 16. století, ve středu jejich zájmu však vstoupily nové výtvarné problémy: snaha o živější výraz, jakým vládne kresba, otázky světla a tonality. Přísný mědiryt přestal být vhodnou technikou, větší obliby nabýval uvolněnější lept.
Nejvýznamnější osobnost holandské grafiky, Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606-1669), byl i jedním z největších experimentátorů v tomto oboru vůbec. Dokázal plně rozvinout možnosti nejen leptu, ale i suché jehly. Spojení bravurní kresby, suverénního a současně zcela niterného projevu i velké umělecké svobody z něj učinila nedosažitelného mistra. Svou originalitou a silou uměleckého výrazu ovlivnil řadu svých současníků i rytců z následujících generací.
Mnozí z vynikajících rytců byli současně činní také na poli malířství. Grafika nejen přirozeně reflektovala vývoj holandské malby, ale někdy její proměny dokonce předznamenávala a utvářela si svá formální i námětová specifika.
Holandská grafika 17. století dala výtvarnému umění mnoho důležitých podnětů. Zcela zásadní byl její tvůrčí přístup v hledání nových výrazových prostředků, které umožnily grafickému dílu vyjádřit psychologický obsah a expresivitu v míře do té doby nepoznané.