Slavnostní taneční hra (šosagoto) Šitadaši Sambasó (doslovně „Sambasó s vyplazeným jazykem“) měla premiéru v 9. měsíci 1812 v divadle Nakamuraza v provedení hostujícího ósackého herce Utaemona III., který se její inscenací chtěl rozloučit s edským publikem a ukázat mu ósackou taneční tradici ve stylu Nakamury Nakazóa I. (1736-1790). Hudbu zkomponoval kjótský Kineja Šódžiró I. a text doprovodné recitace a střídavého zpěvu (kakeai) ve stylu nagauta a kijomoto napsal Sakurada Džinsuke II. podle lyriky staré hry divadla nó Okina. Hra se dávala na scéně podobné divadlu nó s velkou borovici v pozadí jeviště a od té doby se hrám odvozeným z nó říkalo macubame mono (kusy s borovicí na scéně). Stařec Okina, symbol dlouhověkosti, tančil s černou maskou v choreografii navazující na staré rituální šamanské tance zajišťující kmenu dobrou úrodu a trvalé štěstí a zdraví. Ve hře tančí dvě postavy - tanečnice Senzai s rajským peřím jeřába na ramenech kostýmu a tanečník Sambasó, který ve vrcholném okamžiku pózy mie vztyčí palec nohy a vyplázne rudě nabarvený jazyk. Tato grimasa byla běžná i v netanečních kusech u záporných postav - s vyplazeným jazykem vidíme např. Šóheie ve scéně Kurumabiki ze hry Sugawara dendžu tenarai kagami. Taneční hry typu Sambasó se považovaly za blahodárný, rituální počátek ročního cyklu a dávaly se na Nový rok brzy ráno, kdy do divadla chodilo jen zasvěcené obecenstvo, vášniví milovníci a znalci kabuki. (Srov. Helena Honcoopová, Kunisada, Praha 2005, s. 208)
