Dvě děvčátka

Liebermann zobrazuje dětské figury v nestylizované podobě a zasazuje je do disharmonických kompozic plných neklidu a nervozity. Dítě už zde nehraje žánrovou roli, není symbolem nevinnosti, dobra a krásy. Figury a tváře dětí nepodléhají idealizaci. Ve své umělecké koncepci se autor vyhraňuje proti narativnímu pojetí obrazu. Jeho díla často nemají nic společného ani s impresionistickým úsilím o „dojem“ či s pozdějším tíhnutím k zdůraznění exprese. Díla představují pouze banální, nezúčastněný pohled na všední věc či situaci, která je svým způsobem bezobsažná. Věci a figury jsou v Liebermannových dílech přítomny pouze jako barevná a kompoziční událost, která je dočasná a relativní. Liebermann demaskuje tradiční strategie západního umění a otevírá cestu nové estetické zkušenosti v období avantgardy.